Bolest skrytá světu -syndrom vyhoření

Bolest skrytá světu - syndrom vyhoření. Proč?? Tak jednoduchá otázka a přitom na ni mnohdy neznáme odpověď. Možná by bylo lepší se ptát:" z jakého důvodů", se nám v životě opakují pořád stejné záležitosti, poznáváme lidi podobných povah a neustále máme pocit, že i přesto, když nám do života přijde nová osoba, se opakuje stejná situace dokola. Vztahy, práce, rodina, přátelé....dosaďte si každý sám podle sebe, komu se co neustále opakuje. Napadlo vás, že opakující se životní situace, partneři nás mají něčemu naučit? Bolest, kterou si s sebou nosíme z předešlých zažitých a prožitých situací v sobě ukrýváme ze strachu z opětovného prožití a bolesti. A tak si hezkým a pomalým způsobem vytváříme masky, za které se schováváme. Aniž by nás napadlo, že potlačujeme své opravdové vnitřní JÁ. Čím déle tyhle masky nosíme, tím více se ztrácíme před sebou samotnými, začneme přicházet o své jistoty v sobě. Myšlenky o nás samotných mají mnohdy podobu, o kterých jsme ani nepřemýšleli, že by mohl patřit jednou i naší mysli. Pocit prázdnoty, vyčerpanosti, marnosti a nepotřebnosti tady být pro tento svět přítomný. Situace, kdy vám blízcí říkají, co blbneš, vždyť máš spokojené manželství, děti, vztah, práci....Tahle slova si silně uvědomujeme, ale najednou jako by byla oddělena od našeho JÁ, od našeho emočního centra.

Lepší je vyhořet než zhasnout.... Pokud oheň v krbu vyhoří, jemným dechem mu vnesete zpátky jiskru, kdy postupným přikládáním polínek jeho oheň sílí, až je schopen hořet sám a stejně jemným způsobem bychom měli přistupovat k sobě při cestě k navrácení osobní síly...nespěchat, netlačit a být k sobě citlivý a jemný. Neklást na sebe vysoké nároky, dokazováním druhým, že jsme zpátky v síle, jelikož bychom ten jemný plamínek mohli udusit hned v začátku.

Syndrom emočního vyhoření je silný příběh, každého jedince stejně, tak jako mnoho dalších životních situací. Cesta z ní však vede....a jaká, ptáte se?? Spojit se zpátky sám se sebou, začít se ptát především sebe samotného, co tyto pocity ve mě způsobily, vyvolaly a co proto můžu udělat sám, aby se to v mém životě již neopakovalo.

Žijete život svůj nebo životy druhých. Jsou to vaše sny, které se plní, nebo sny druhých, kteří pro vás znamenají více než vy sám pro sebe.

Jak se stává, že druzí pro nás znamenají více?

Snažíme se zavděčit těm, kteří o to nejméně stojí, abychom stoupli v jejich očích, získali jejich pozornost, jejich uznání nebo dokonce jejich pochvalu.
Kde je naše sebe-vědomí, sebe-hodnota, sebe-úcta, sebe-láska zdravou mírou??? Komu jsme odevzdali své "SEBE"

Z jakého důvodu tohle očekáváme od druhých?
Nacházíme se zpátky na začátku, kdy i přes svoji bolest skrytou světu, kterou prožívá každý sám uvnitř sebe, se snažíme dělat více a více pro druhé než pro sebe samotné....dostáváme se k syndromu hodného člověka, které zákonitě přechází do syndromu neviditelného člověka.

Kdybych si přála tenhle článek uchopit z jakékoli strany, pořád mě to vede k jedné otázce.

Koho život vlastně žiju, komu se snažím zavděčit a v koho očích potřebuji stoupnout? Otázka pro každého z nás, nebo vás nebo dokonce pro někoho ve vašem okolí o kom víte, že si právě prochází nelehkým obdobím.

Vyhoření je takzvané vybočení z vlastní životní cesty. Pozitivní na tom vše je "ČAS" ano přesně ten čas, který máme pocit, že je dnes označován za klišé, ale přitom jeho důležitost je v každé minutě našeho žití. Nedá se koupit, nedá se vrátit, ale co se dá, je ho maximálně využít pro sebe. Pro svůj VLASTNÍ osobní rozvoj, osobní posun a osobitý postoj k vlastnímu životu.
Představte si sklenici plnou vody, která znamená náš čas, naší energii a kterou má každý z nás k dispozici každý den stejně plnou, jen na nás záleží, jestli vodu ze sklenice budete dolévat do sklenice, kde je sklenice plná a nepotřebná a nikdo si toho možná nevšimne a ta naše bude na dně, nebo se svoji sklenici vody naložíme tak, abychom měli dostatek pro sebe a také přiměřenou mírou pro druhé. Jestli je naše sklenice každý den prázdná na úkor jiné přelité, tak i naše nitro je stejně prázdné a vyprahlé.

Vyhoření nám dává naopak neskutečnost a jedinečnou příležitost vzít si zpátky své JÁ, doplnit si svoji sklenici do plna.

Začněme naslouchat svému nitru, co by si přálo, jaké má vize a pomalými krůčky jít naproti svým snům.

A ano, občas to je o vystoupení z komfortní zóny, kdy ZMĚNA zaměstnání je pro vás nepředstavitelná a přitom jste tak nespokojení. PŘEDSTAVA odejít od z nefunkčního vztahu nemožné i přesto, že vaše srdce je vyhaslé a nenaplněné.... pomyšlení opustit cokoli co je pro vás nevyhovující, kdy signály o změnu začínají být tak silné až nePŘEHLEDnutelné. Snaha o vyplnění svého volného času jen co to půjde, jen proto abychom nemuseli čelit svým skutečným strachům, před kterými utíkáme, před uchopení zodpovědností za svůj vlastní život.

ZMĚNA, která je tolik potřebná a bolestivá, plná strachu. Ale co je "STRACH"- pouze iluze a lež v naší mysli, které tak neskutečně moc věříme, že nás drží raději zpátky, než abychom udělali krok kupředu.

Stejnou sílu v sobě, ale může nést také slovo NADĚJE ve změnu. Změna, která by měla proběhnout uvnitř nás samotných. Uvědomění si vlastní hodnoty a především ctít naše osobní pocity. V každém nás je ukryto naše malé vnitřní dítě, pojmenujte si ho podle sebe a pokaždé, když budete v životní situaci jednejte tak, abychom SVÉMU vnitřnímu dítěti neublížili, je to přeci "naše vnitřní dítě".

Syndrom vyhoření, je především o nalezení zpátky své hodnoty, nastavení osobních hranic, úcty k sobě samotnému a nastavení rovnováhy mezi dáváním a přijímáním.

Dávám toho ve vztahu dostatek nebo příliš, podávám v zaměstnání dostatečný výkon nebo příliš, dávám sebe a svého času pro druhé dostatek nebo příliš? A z jakého důvodu, toho dávám přesně tolik?

Předejít syndromu vyhoření lze včasným řešením životních situací, dříve než situace ovládne nás. A pokud někde uvnitř cítíme, takhle ano a takhle ne....tak to začněme vnímat. Více než slova, vnímejme své pocity, otočme se do svého nitra a začněme se ptát sami sebe, co ten nepříjemný pocit vyvolává a co mi chce říct, je to signálem pro nutnou změnu v cestě, pro kterou jsme se rozhodli jít. Pocity jsou silnější a opravdovější než myšlenky.Pocit je hlas duše a myšlenka je hlas ega. Respektujme a vnímejme především své pocity a na základě pocitů se rozhodujme na cestě životem.

Naučme se vážit sami sebe a mít k sobě úctu....pokud to nedokážeme my sami, nemůžeme očekávat, že to dokážou druzí vůči nám.

Nenaplněné očekávání = zklamání z očekávání.

Budu-li šťastný já, jsem schopen udělat šťastným své okolí.

Nemůžu rozdávat, co nevlastním....pak rozdávám na dluh vůči sobě samotnému. Ať je to láska, zdraví, štěstí a také náš čas.

Zuzana